Válek uvedl premiéru Jana Hanuše

Právo - 30. 9. 1999

Recenze u příležitosti závěrečného koncertu festivalu Svatováclavské slavnosti.
Program: Jan Hanuš: Věže babylonské a A. L. Weber: Requiem

O spolehlivosti a odpovědnosti dirigenta Vladimíra Válka se přesvědčujeme po celou dobu jeho dosavadní kariéry a nejinak tomu bylo i v minulých dnech, kdy řídil postupně v Praze oba orchestry, se kterými nejvíce spolupracuje - Českou filharmonii a Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR).
"Svůj" orchestr SOČR, jehož je Válek šéfem od roku 1985, řídil v úterý na závěrečném koncertu Svatováclavských slavností v báječně vyprodaném Vladislavském sále na Pražském hradě. Nebylo divu, neboť na programu byla vedle Requiem "muzikálového" A. L. Webbera světová premiéra skladby doyena našich skladatelů Jana Hanuše Věže babylonské. Hanušova dvacetiminutová symfonická freska staví do protikladu dvě polohy - úvodní gradující do fortissima a následující ztišenou přecházející do ztracena, aby tak autor zobrazil boj dobra a zla či pýchy a pádu člověka v tomto století.
Válek vystavěl filozofující podobenství se smyslem pro každou notu a přítomný skladatel sklidil za skladbu zasloužené ovace. Ve Webberově Requiem se k SOČR přiřadily dva sbory, Kühnův smíšený a chlapecký Pueri gaudentes se dvěma slovenskými sólisty, sopranistkou Lubicou Vargicovou a tenoristou Miro Dvorským. Válkova "obojživelnost" je známá, a proto se vokálnímu dílu kombinujícímu klasičtější pasáže s rockovými dostalo odpovídajícího provedení, kde kromě zmíněných sborů zazářila sopranistka Vargicová.
Jako stálý dirigent České filharmonie pracuje Válek od roku 1996 a na posledním abonentním koncertu orchestru řídil v Rudolfinu díla Fibicha, Prokofjeva a Beethovena. Přestože Beethovenova Eroica (Symfonie č.3 Es dur) měla všechny znaky prvotřídního provedení s dobře vystavěnou skladbou, publikum nejvíce ocenilo houslový koncert č.1 D dur, kde opět v Praze exceloval mladý Japonec Daishin Kashimoto. Dvacetiletý vítěz několika soutěží se velice liší přístupem i podáním od svých zázračných krajanů a Prokofjevovo dílo z roku 1915, které dodnes šokuje svou moderností a formální novostí, podal s mimořádným citem i technickou bravurou. Program večera vhodně doplnila Fibichova symfonická báseň Toma a lesní panna.

VLADIMÍR ŘÍHA